Zemřel jeden z nejuznávanějších českých kameramanů Vladimír Smutný. Natáčel oscarového Kolju nebo Tmavomodrý svět

V noci na neděli ve věku 82 let zemřel kameraman Vladimír Smutný. Spolupracoval například na oscarovém snímku Kolja nebo filmu Nabarvené ptáče. Točil například s režiséry Janem Svěrákem, Václavem Marhoulem či Karlem Kachyňou. Je držitelem osmi Českých lvů za nejlepší kameru, tutéž cenu má i za mimořádný přínos české kinematografii, získal i prestižní mezinárodní ocenění. Loni mu prezident Petr Pavel udělil 28. října Medaili Za zásluhy I. stupně. Informaci o úmrtí ČTK sdělil z pověření rodiny režisér Jan Svěrák.

„Zemřel v klidu doma, v náručí svých blízkých, pohřeb bude jen v rodinném kruhu,“ uvedl Svěrák.

České lvy za nejlepší kameru dostal Smutný za filmy Lea, Tmavomodrý svět, Mazaný Filip, Král zlodějů, Tobruk, Poupata, Po strništi bos a Nabarvené ptáče. Jako kameraman pracoval do konce života, posledním jeho dokončeným filmem je podle serveru ČSFD.cz komedie Aristokratka ve varu režiséra Jiřího Vejdělka.

DVTV

To já natočil popáleného Palacha, přiznal po 50 letech kameraman Nabarveného ptáčete Smutný

10. 11. 2019

Narodil se rodině fotografa, jeho strýc byl kameramanem krátkometrážních filmů. Smutný sám vystudoval kameru na FAMU, začínal jako reklamní fotograf v podniku Tesla Holešovice a zároveň byl zaměstnán u Krátkého filmu. Od poloviny 70. let pracoval na Barrandově, nejprve jako asistent, první film jako hlavní kameraman natočil v roce 1982.

V 80. letech stál za kamerou například u filmů Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím nebo Smrt krásných srnců, obrazovou podobu dal i seriálu Vlak dětství a naděje. Natáčel také s Jaroslavem Soukupem (série Discopříběh a Kamarád do deště). Po roce 1989 pracoval pro zahraniční produkce, třeba francouzského seriálového Maigreta, který se natáčel v Praze.

Smutný sám s jistou nadsázkou nepovažoval kameru za důležitou, vnímal ji jen jako nástroj vyprávění a sám sebe jako prodlouženou ruku režiséra. Své práci byl přitom naprosto oddaný, jako jeden z mála kameramanů kameru sám ovládal a nenechával to na asistentovi.

„Kukyho doslova proležel, ze země se mu točilo nejlíp... A když se realizovaly honičky aut na sněhu, nechal se vláčet na koberci za rozjetým sněžným skútrem ve speciálním zimním obleku, který se používal třeba při natáčení válečného dramatu Stalingrad,“ vyprávěl Jan Svěrák o natáčení svého loutkového filmu z roku 2010.

„Na práci kameramana mě nejvíc baví práce se světlem," svěřil se v jednom rozhovoru Vladimír Smutný, který měl nadání k práci s objektivem v genech. Narodil se v rodině fotografa, jeho strýc byl kameramanem krátkometrážních filmů, teta měla před rokem 1948 v Praze fotografický ateliér.

„Pamatuji si, jak jsem v pekáči na buchty protahoval filmy podle jejího návodu. Kouzlo a tajemství fotografie si mě podmanilo. Teta se mnou měla trpělivost,“ vzpomínal loni Smutný v deníku Právo na začátky v domku nedalo pražského Anděla v jednom z mála interview, které poskytl. Většinou za sebe nechával mluvit práci.

Smutného kariéru převrátil srpen 1968

Jeho cesta k fotografii a poté filmu vedla velkou oklikou přes brněnské učiliště, kde se z něj stal telefonní mechanik. Poté Smutný pět let pracoval v telefonní ústředně a zároveň si dodělával na večerní průmyslovce maturitu, než se v roce 1964 dostal na pražskou filmovou fakultu. Nejdřív na fotografii, které se celou dobu servisování ústředny věnoval. "Strávil jsem na ní rok, pak mě přeřadili na kameru. Končil jsem v roce 1969. V srpnu 1968 přišli Rusové a všechno bylo jinak," vyprávěl Smutný, jehož absolventský film Eduard a Bůh, natočený s režisérem Janem Davidem podle povídky Milana Kundery, se musel přestříhat.

Po absolvování FAMU pracoval nejprve jako reklamní fotograf v podniku Tesla Holešovice a zároveň byl zaměstnán u Krátkého filmu. Od poloviny 70. let pracoval Smutný na Barrandově, nejprve jako asistent, první film jako hlavní kameraman natočil v roce 1982 snímek Poslední vlak režiséra Julia Matuly. V 80. letech stál za kamerou například u filmů Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím nebo Smrt krásných srnců, obrazovou podobu dal i seriálu Vlak dětství a naděje. Natáčel také s Jaroslavem Soukupem jeho série Discopříběh a Kamarád do deště.

Po roce 1989 pracoval pro zahraniční produkce, třeba francouzského seriálového Maigreta, který se natáčel v Praze. Našli si ho také o generaci mladší tvůrci. S Janem Svěrákem spolupracoval na oscarovém Koljovi, Tmavomodrém světě nebo filmu Po strništi bos. Za kameru si jej vybral také Václav Marhoul pro Tobruk a Nabarvené ptáče. Kromě Kolji si za všechny tyto snímky odnesl kameramanského Českého lva, další tři mu vynesly filmy Lea, Mazaný Filip, Král zlodějů, Poupata a Nabarvené ptáče. Devátého lva pak dostal loni za mimořádný přínos české kinematografii.

Mimo to už v roce 2019 obdržel na filmovém festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii. Za snímek Nabarvené ptáče režiséra Marhoula byl oceněn na Mezinárodním festivalu v Chicagu či na Mezinárodní festivalu filmových kameramanů Camerimage.

Smutný také vyučoval své nástupce na pražské filmové fakultě, v roce 2017 byl jmenován profesorem, byl také členem Evropské filmové akademie a Americké filmové akademie. Loni mu prezident Petr Pavel udělil medaili Za zásluhy.

Svěrák vzpomíná na jeho řemeslnost i to, jak ho herečky milovaly

„Vladimír Smutný neuvěřitelně ovlivnil můj tvůrčí život, vůbec obrazové cítění filmu,“ řekl v neděli ČTK Marhoul. Se Smutným spolupracoval při natáčení filmů Tobruk či Nabarvené práče. Marhoul ocenil, že kameraman dokázal dát všem jeho snímkům absolutně nezaměnitelnou pečeť.

„I když Vladimír odešel, v mém srdci neodejde nikdy. A nejenom v těch mých filmech, ale i ve filmech všech mých kolegů,“ uvedl Marhoul. Posledním natáčením, při kterém se Smutným spolupracoval, byl klip pro skupinu Chinaski nazvaný Slyším tvoje kroky. „To je úplně poslední Vladimírova práce a já jsem opravdu rád, že jsme ji udělali spolu,“ uvedl Marhoul.

Jako na posledního mohykána staré barrandovské školy vzpomíná na Smutného režisér Jan Svěrák. Společně natočili šest snímků, mimo jiné Vratné lahve a Kolju. „On miloval filmování, to byla jeho jediná a hlavní vášeň. Proto to taky učil,“ řekl Svěrák ČTK. Režiséři i herci podle ně měli Smutného rádi, protože při natáčení neexhiboval. „Považoval se za služebníka příběhu, šlo mu hlavně o to poctivě odvyprávět příběh. A dělal to tak elegantně, že to bavilo nejenom jeho spolupracovníky, ale bavilo to i diváky,“ uvedl režisér.

Smutný byl podle Svěráka výborný řemeslník a nekonfliktní člověk, se kterým si rozuměl a se kterým sdílel vášeň pro filmování. I když byl Smutný tichý člověk, uměl při natáčení povzbudit herce i režiséry. „Dokázal zvednout palec, když se mu to líbilo a mrknout jako 'To se ti povedlo',“ vzpomíná Svěrák.

Oblíbeným kameramanem byl Smutný u hereček, kterým dokázal poradit, z jaké strany jim to víc sluší, podotkl Svěrák. „Dokázal je nasvítit tak, aby byly ještě krásnější. A ony to brzy pochopily, že pracuje v jejich prospěch, a milovaly ho,“ dodal.